Vše začalo už na prvním stupni základní školy. Na plaveckém kurzu jsem při chůzi po mokré podlaze uklouzla a spadla přímo na spodní část páteře. Odešla jsem bez problémů po svých do šatny.

V oblasti křížové kosti mi následně vznikla tvrdá boule a silný otok, který byl každým dnem výraznější. Bouli i otok nad křížovou kostí mám dodnes. Přibližně o 8 let později  jsem na rentgenu zjistila, že jsem si při tomto dávném úrazu ulomila jeden obratel kosti křížové, ten srostl v jiné poloze, a proto mám dodnes v tomto místě bouli.

O pár let později, v únoru 2013, to mi bylo 17 let, se mi na gymnastice stal úraz. Hyperextendovala  (= moc velké propnutí) jsem si kolena při posledním saltu z výšky. Dopadla jsem zpevněná na obě špičky. Bohužel jsem ztratila rovnováhu, špičky mi uklouzly na žíněnce, kolena se protlačila dozadu a horní část těla automaticky letěla dopředu. Domů jsem odešla bez značných problémů, jen s lehkou bolestí kolen.

Zlomový bod nastal čtvrtý den ráno hned po probuzení. Od prvního pohybu pravé nohy jsem věděla, že je něco špatně. O noze jsem pocitově věděla méně a na dotek jsem málo cítila oblast přední strany stehna. Při zvednutí z postele jsem pocítila ostré bolesti s extrémní nestabilitou celé dolní končetiny. Byla jsem okamžitě odvezena na pohotovost, kde jsem dozvěděla jen: ,,Za pár dní se to zlepší!" a stáhli mi koleno obvazem. Žádnou příčinu mi neřekli. Přišlo jim úplně normální, že zdravá holka, která sportuje, z ničeho nic necítí nohu. Podle lékařů úraz z neděle způsobil jen namožení nohou. Podvědomě jsem již v tu chvíli věděla, že léčba nebude jednoduchá, bohužel jsem netušila kolik let s tím budu žít a že to bude ještě gradovat. Tak začalo mé několikaleté kolečko obíhání pohotovostí, ortopedů, chirurgů, neurologů, a dalších odborníků.

V té době byla má důvěra v doktory vysoká. Žila jsem v klasickém předvědčení, že doktor ví, co dělá, najde problém a vyřeší ho. Byla jsem zkrátka mladá a naivní.

Bolest vůbec neustoupila, naopak se zhoršovala. Noha byla čím dál více nestabilní a do toho všeho mi začala vypovídat službu. Projevovalo se to podlomením kolene a ztrátou kontroly nad aktivním zatnutí stehna. Nedokázala jsem pak vůbec stát celou vahou na pravé noze. Přišlo to častokrát opravdu nevhod. Nikomu nepřeji zažít pády ze schodů nebo z eskalátorů. Kvůli pádům jsem měla další zranění od extrémně vymknutých hlezenních kloubů, blokace esíček, bederní páteře až po naražená zápěstí a lokty. Nakonec jsem začala chodit jen o berlích, protože přes bolesti, nestabilitu a neustálého vypínání celé nohy jsem nebyla schopná ujít pár metrů bez pádu.

Nechápala jsem, co se se mnou děje. Už v téhle fázi jsem zjistila, že rčení ,,v nouzi poznáš přítele” je opravdu možné zažít. Během prvního roku jsem přišla o všechny přátele. Nikdo mi nevěřil. Nikdo se mi nesnažil pomoct. Nechápala a nevěřila mi ani vlastní rodina. 

Mezitím se začaly objevovat další komplikace a to zástavy dechu. Spirometrie i další testy byly v pořádku.

Dozvěděla jsem se, že by za všechno mohla psychosomatika. Našla jsem si velmi milou a hodnou psycholožku, která se mnou všechno probírala do detailu, ale sama usoudila, že psychosomatického původu moje problémy nejsou.

Nohu jsem stále řešila s ortopedy. Jeden mi oznámil příčinu: přetržený zevní postranní vaz. Operaci nedoporučil žádnou, řešením bylo nosit ortézu a rehabilitovat. Brala jsem to jako posun, někdo konečně zjistil, co se děje. Několikrát týdně jsem chodila na rehabilitace. Byla jsem šťastná, že se konečně řeší přesně to, co musí, abych zase mohla žít normální život. Poctivě jsem cvičila cviky od fyzioterapeutky. Nosila jsem ortézu speciálně upravenou na boční vazy. Ortéza a rehabilitace částečně pomáhaly. Postupně jsem začala chodit opět bez berlí. Bohužel tato doba bez berlí příliš dlouho netrvala.O pár dní později jsem na chodníku opět upadla, noha mi vypověděla službu a já jsem skončila na pohotovosti. S každou další návštěvou tady jsem si připadala jako neschopný člověk, co neumí chodit. Pádem jsem si poranila hlezenní kloub natolik, že jsem musela nosit další ortézu a používat berle. I tentokrát mi lékař sdělil, že pády jsou způsobené mými extrémně nestabilními vazy v koleni, proto mám dál cvičit a rehabilitovat. Byla jsem už jako robot. Na koleni ortéza a na stejné noze ortéza i na kotníku, berle.

Nikdo ale nechápal, že nemůžu cvičit nohy, když mě vědomě ani svaly neposlouchají. Denně jsem cvičila, s tímto verdiktem jsem se nechtěla smířit. Nechápala jsem, jak mohu chvíli chodit úplně bez problémů, najednou spadnout a cítit pouze bolest celé dolní končetiny. Jak mi může z ničeho nic přestat fungovat noha a po pár minutách se můžu zase opět zvednout a chodit i přesto, že jsem chvíli necítila došlap ani zapojení žádných svalů během chůze?

Mezitím mi postupně vymizely problémy s dýcháním, ale začaly se objevovat problémy s břichem. Časté bolesti břicha po jídle, nafouknutí, nevolnosti, průjmy. Začala jsem být často velmi slabá, unavená a bez energie. Po konzultaci s doktory jsem ze stravy vyřadila pšenici. Problémy se výrazně zlepšily, ale ne úplně. Po čase jsem nakonec musela vyřadit ze stravy lepek úplně.

Po více než roce od pádu jsem konečně narazila na úžasného ortopeda, který se opravdu snažil zjistit, co se se mnou děje. Začalo kolečko různých testů a vyšetření. A mně konečně došlo, že do teď všichni doktoři, ať už na pohotovosti nebo ortopedi, mi příčinu řekli jen na základně RTG. Poprvé mě někdo poslal na magnetickou rezonanci kolene, jenže vazy, kosti, svaly byly v pořádku. 

Při další diagnostice pohybového aparátu u nové fyzioterapeutky se ukázalo, že už necítím jemný dotek nejen na stehně, ale vlastně po celé noze. Doteď si pamatuji, jak mi sáhla na zadní stranu pravé nohy a já nic necítila. Snažila se mě uklidnit, že možná jen tlačila každou rukou jinak. Bohužel i po několika pokusech jsem pořád špatně vnímala i pouhý dotek. Nakonec jsme došli k závěru, že necítím odraz nohy při chůzi, dopad plosky nohy na různé materiály, necítila jsem ani ohnutí nohy v koleni a pohyb prsty. Nedokázala jsem vnímat žádný pohyb v noze. Muselo to probíhat již delší dobu, ale nevšimla jsem si toho. Protože jsem upadla vždy po podlomení kolene myslela jsem, že problém je právě v něm.

Bolesti v noze postupně gradovaly. Bez léků na bolest jsem v jednu dobu vůbec nedokázala fungovat, byly natolik silné, že jsem nevěděla, jak s nohou pohnout, abych se mohla alespoň vyspat.

Vzhledem ke zjištění, že necítím žádné pohyby v noze, mě ortoped poslal na neurologii. Prošla jsem základním vyšetřením a byla jsem objednaná na vyšetření EEG a EMG.

V noze se mi v tuto dobu objevoval zajímavý stav. Pár dní jsem nohu cítila, pár dní ne. Začalo to být hodně náročné, protože ke konzistentní bolesti jsem ráno vůbec nevěděla, jestli se po noci na nohu postavím.

Když jsem přišla na vyšetření EEG i EMG, nohu jsem cítila vcelku dobře. V průběhu EMG jsem začala pociťovat necitlivost a silné bolesti. Nikdy nezapomenu na slova paní doktorky, která vyšetření prováděla. Řekla mi, že to není možné a pokračovala. Až když jsem se začala svíjet velkými bolestmi, přestala. Přistoupila k další části vyšetření. Kdybych si předtím přečetla jak se tohle vyšetření dělá asi bych ani nikdy nedorazila. Následovalo totiž zavedení jehlové elektrody do stehenního svalu.

„Zatněte a uvolněte stehno". Pocity a stav, který nastal následovně si velmi živě vybavuju dodnes. Doktorka píchla jehlu a noha přestala úplně fungovat. Měla jsem příšerné bolesti. Bolesti, které jsem do té doby denně měla, byly oproti této bolesti nulové. Stehno, do kterého mi byla vpravena elektroda, se po vpíchnutí samovolně zatlo a křečovitě drželo. Nešlo ho povolit. Nebylo jak. Doktorka mě několikrát napomenula ať nohu povolím. Nedokázala pochopit, že nohu opravdu už neovládám. Svíjela jsem se celou dobu ve velkých bolestech. Mezitím do ordinace přišla jiná lékařka a má doktorka jí klidně přímo přede mnou řekla, že jsem přecitlivělá a čeká, než povolím nohu, že má čas. Normálně vybavovala dál během toho, co jsem měla neustále v té noze zapíchnutou elektrodu. Po odchodu doktorky asi usoudila, že nohu opravdu nepovolím a elektrodu konečně vytáhla. Úplně klidně mi do očí řekla, že jsem neskutečně přecitlivělá a že mám odejít. 

Pokyn odejít byl v danou chvíli vcelku metaforický. Dívala jsem na ni, jestli to myslí vážně. Ano, opravdu myslela. Odkulhala jsem do čekárny, kde jsem čekala, než si budu moct na nohu aspoň trochu stoupnout. Seděla jsem a brečela. Netušila jsem co dál. Nejhorší vyšetření bylo právě za mnou a bez výsledku, protože jsem nedokázala vědomě povolit zatnuté stehno. Po této zkušenosti s ohromnou bolestí jsem přestala brát prášky na bolest. Uvědomila jsem si, že když jsem zvládla tohle, tak ty denní bolesti nějak zvládnu.

Za běžného režimu jsem už nohu cítila tak na 50%. Skoro denně jsem rehabilitovala, cvičila na zpevnění nohy i přesto, že jsem pořádně necítila žádný pohyb. Během toho všeho jsem dokončila školu a začala jsem pracovat jako osobní trenérka. Díky práci jsem si mohla život plánovat jak jsem potřebovala a hlavně podle toho jak mi bylo. Většinu volného času jsem začala věnovat studiu o možných příčinách mého problému, protože na to nikdo do té doby nepřišel. Věřila jsem, že nějaký důvod, proč se mi vše děje, tu je. Jen ho nikdo zatím nenašel. I proto jsem absolvovala kurz za kurzem a snažila se pomáhat lidem i sobě. 

V dubnu 2016 jsem stála ve frontě a to, co se mi dělo klasicky s pravou nohou, se najednou stalo i v levé noze. Začaly se zhoršovat otoky na křížové kosti a přestávala jsem dobře vnímat i spodní část trupu. Našla jsem cviky, které mi pomáhaly v akutních fázích zbavit se bolesti jak v noze, tak i okolo křížové kosti. Nebylo to řešení, ale mohla jsem fungovat! Musela jsem nakonec začít nosit i břišně-bederní pás, který mi ulevoval od bolestí ve spodní části trupu a otok na křížové kosti se díky tomu nezvětšoval.

V tuhle dobu jsem vyhledávala pouze soukromé lékaře i fyzioterapeuty, veřejným doktorům jsem přestala úplně věřit. Vždy mě jen ponížili a řekli to samé, že mám cvičit, protože mám slabou nohu nebo oslabené koleno. Hledala jsem příčinu, ale stále nic. Začala jsem jezdit za jednou holistickou manuální terapeutkou, která mě udržovala ve fungujícím módu. Díky tomu jsem se začala zajímat i více o holistickou péči o tělo.

V únoru 2017 jsem se probudila a celý den jsem nemohla chodit. Bylo to opravdu náročné období. Stále jsem přemýšlela nad tím, co může mé akutní stavy vyvolat, ale také jsem začala hledat něco ve svém životě, co mě od úrazu provází a může bolesti a výpadky nohy způsobovat.

O pár měsíců později jsem byla na dalších testech, zdali není problém kvůli herpes viru (oparu), který jsem měla velmi často. Testy i tentokrát vyšli v pořádku. Byl to poslední nápad na test, který mi lékaři mohli udělat, nic jiného je už nenapadlo.

Asi čtyři a půl roku od pádu na gymnastickém tréninku jsme se v diskuzi s kamarádkou dostaly k tomu, že půl roku před úrazem jsem začala brát antikoncepci. Když jsem se podívala na vedlejší účinky léku pochopila jsem, kde je problém. Mezi nimi byly všechny projevy, které jsem zažila od úrazu. Nejen ty s nohama. Bohužel i nemoci a stavy, které většinou nikdo nedokázal nijak vysvětlit. protože jak náhle přišly, tak náhle odešly. Zažila jsem stavy dušnosti a zástavy dechu, bolesti břicha a žaludku, poruchy pozornosti, infekce močového měchýře, devět měsíců v kuse opar na nose, bolesti zad.

Bylo mi příšerně. Probírala jsem to se spoustou dalších odborníků. Otázka byla, zda antikoncepci vysadit nebo ne. Nebylo jisté, co se stane s mými nohami, pokud ji vysadím. I přesto jsem zariskovala a léky vysadila. Byly s tím spojené celé 4 roky hororu, který jsem žila. Poprvé za celou dobu byla opravdová možnost na zlepšení.

Antikoncepci jsem přestala brát. Po pár dnech byl vidět nárůst v obvodu obou dolních končetin v oblasti stehna. Nejspíše důsledkem zadržení vody. Radostí jsem si sáhla na nohy a v tu chvíli mi došlo, že obě nohy cítím.

Po měsíci od vysazení jsem chodila více přirozeněji a mohla začít pomalu opět rehabilitovat. Rehabilituju v určité míře dodnes. Do roka od vysazení antikoncepce se mi k intoleranci lepku přidaly i další alergie na potraviny, ale přestaly mi vypínat nohy. S alergiemi se žije mnohem jednodušeji než se stavem mých nohou, který jsem žila několika let. Nohy dodnes necítím 100% a nikdy již nebudu. Jsou momenty, kdy mám nohy slabší, stabilita je nižší, cítím je méně než je aktuální standard. Běžně pravou nohu cítím cca na 75% a levou asi na 60%. Vypozorovala jsem, že to hodně aktuálně ovlivňuje spánek, únava a pracovní vytížení. 

Celý tento můj příběh mě naučil vžít se do situace, kterou někdo prožívá, nebagatelizovat cizí bolesti a problémy. Vážím si mnohem více svého zdraví! Nikdy se nevzdávejte a nesmiřte se se životem v bolestech. Díky těmto zkušenostem jsem začala pomáhat ženám, dětem i miminkům od bolestí a dysbalancí pohybového aparátu holistickou a celostní cestou.