Všechno bylo jinak, než jsme čekali. Začalo to třídenním porodem, který skončil akutním císařským řezem, kdy naší holčičce začaly selhávat srdeční ozvy. Už v porodnici bylo jasné, že je naše děťátko jiné. Všechna ostatní spala, byla spokojená v náručích rodičů. Naše malá byla neutišitelná – zoufalý křik se snad ani nedal nazvat pláčem. Byla v něm bolest. A my nevěděli, jak jí pomoct. Nošení, houpání, masáže, obklady, koupele, kapky na bříško, rektální rourky, diety... 

Nepomáhalo nic. Nesnášela kočárek, autosedačku, v nosítku vydržela jen na krátký spánek. Skoro nespala, stále plakala. A my s ní. Vyzkoušeli jsme různé věci, různé odborníky. Zpočátku preferovala pohled na jednu stranu, stáčela se do C, byla celkově velmi dráždivá. Rok a půl jsme hledali, pídili se, co je špatně. „Děti pláčou.“ „Některé spí míň, to přejde.“ „Je to NORMALNÍ.“ Jenže náš život se smrsknul na nás tři. Na obývák, koupelnu, kuchyň a ložnici. Nebylo možné fungovat mimo zdi bytu. Neustálé vysvětlování, že snesitelné je to jen doma, naprostá izolace, zoufalost. S každým dalším nově narozeným děťátkem v okolí bylo stále jasnější, že normální život nežijeme – nikdo nic podobného nezažíval. 

První, kdo nám potvrdil naše podezření na blokády, byla terapeutka osteodynamiky, která si na takto „masivní bloky“ netroufla s tím, že by malá mohla mít z jejích ošetření v tomto věku trauma (první a zároveň poslední sezení u ní prokřičela). Doporučila nás k neurologovi, který měl mít sice drsnější praktiky, ale vše mělo být v podstatě během jednoho sezení vyřešeno. Termín nám však dal až za půl roku. Jednak jsme nechtěli čekat ani minutu, když už nám konečně někdo potvrdil, že je něco špatně. A pak jsme z toho celého přístupu neměli dobrý pocit. Hledali jsme dál. A našli Nicolette. 

Na naši holčičku netlačila. Byl to snad první člověk, kdo ji v terapeutovně/ambulanci nechal nadechnout. Získala si naši holčičku na svou stranu a ta během prvního setkání na sebe dobrovolně nechala cizím člověkem sáhnout. Bez slz. Přiznám se, že jsem byla skeptická. Vyhledávala jsem zdravotníky, lékaře a fyzioterapeuty s VŠ titulem – sama jedním jsem. Bohužel to není známka ničeho jiného, než toho titulu a postu. Je to o lidech, jejich nadšení a motivaci se vzdělávat, propojovat a rozšiřovat si obzory. Naslouchat tomu, co pacient/klient říká. Hledat souvislosti a ptát se proč, kdy, jakým způsobem... A to ten titul sám o sobě prostě nedá. 

Svěřili jsme se do té nejlepší péče. Přístupem, smysluplností a návazností jednotlivých kroků. Během několika setkání se naše holčička začala měnit. Najednou se víc smála, míň plakala. Začala spát, víc jíst, vydržela v kočárku, autosedačce.. Změn byla celá řada. Byla spokojená. A my s ní. Nestalo se to ze dne na den. Byla to postupná SPOLUpráce všech. A nebylo to zadarmo – stálo nás to (a stále stojí) hodně úsilí. Ale máme doma šťastnou holčičku, která už po probuzení zoufale nepláče, ale s úsměvem se přitulí.